Děti jsou na nás napojené

Už v bříšku je plod plně propojen s matkou a to nemyslím teď pupeční šňůru, což samozřejmě také, ale toto je mnohem silnější pouto. Pouto jež přetrvává i po odstřižení pupeční šňůry. Pouto, které nelze vidět očima, ale lze ho vidět srdcem.

Láska mezi matkou a dítětem je to nejsilnější pouto na světě a nic a nikdo jej nemůže rozetnout. Jako maminka mám to štěstí cítit toto překrásné pouto. Se svými dětmi to vnímám 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Je to takový dar a takový zázrak.

Z počátku jsem to vnímala spíše skrze kojení, jelikož jsem kojila dlouho ( syna do 5 let a dceru do 3let). Ale už tenkrát byly okamžiky, kdy jsem pozorovala, změnu chování a nálad u dětí, když se změnila moje nálada.

Třeba si pamatuji, jak jsem byla se svou milovanou sestřenkou Stáničkou u nich na pár dní s dětmi na návštěvě a šly jsme s ní k její tchyni a švagrové nakrmit ovečky, slepičky a zalít kytičky, jelikož se teď o ně starala, protože oni odjeli na dovolenou. A nezapomenu na to, jak tam bylo nádherně. Bylo tam jako v pohádce a k tomu ještě ve společnosti úžasného človíčka, Stáničky. Cítila jsem, jak celým mým tělem proudí to vzrušení z té krásy, ta radost, až se mi chtělo tančit, létat, skotačit

A ikdyž jsem tenkrát neskotačila, tak děti můj stav evidentně krásně rozrušil také….vše, co se dělo ve mně, oni ukazovali na povrchu Najednou se moje děti „zbláznily“ Začaly běhat kolem dokola, pískat, skákat, skotačit, smát se na celé kolo a nešlo je zastavit.

Já je chvíli chtěla samozřejmě uklidnit, volala jsem, běhala za nimi, ale oni z toho měly ještě větší legraci Ještě mi Stánička říkala, co se jim stalo, že najednou tak trojčí radostí. A pak i to došlo. Stánička to nemohla tušit, protože moje pocity jsem ji ještě ani neměla čas pozdílet, ale moje děti krásně ty moje pocity zrcadlily všude kolem.

A tenkrát mi to došlo, jak jsme krásně propojeni. Nic nemusím říkat, ale moje děti ví, cítí, jak se cítím

Posdílela jsem to Stáničce: “ To nic, jen ukazují, jak se cítí jejich maminka“

A už jsem věděla, že pokud chceme pokračovat v cestě, kde jezdí auta, tak se nejprve musím uklidnit já a pak se srovnají také mé děti. Takže nádech, výdech, maminko, a ještě jednou…ufffff… a mohlo se jít

A od té doby na svých dětech vidím své pocity denně.

Proč je Nelinka dneska uplakaná? Tak se zeptám sebe: „Jsem já vnitřně v pořádku?“

„AHA, juuuu, nejsem! Ani jsem si to v tom dnešní kolotoči nevšimla.“

Poděkuji v duchu své dceři, že mi ukázala mé vnitřní dítě, které jsem zrovna neslyšela. Uklidním své vnitřní dítě a tím se uklidnila také Nelinka.

Neříkám, že to takto funguje vždycky, ale většinou je to tak, že děti opravdu cítí mnohem intenzivněji vibrace okolí a lidí kolem nich a kolikrát si s tím neví rady a tak nám to krásně zrcadlí skrze sebe. Pak vznikají takové ty řeči: Ježiš, co Ti dneska pořád je, proč pořád pláčeš? Nebo proč dnes jsi tak zlobivý? Apod. Přitom mnohdy bychom se měli nejdříve zeptat sami sebe