Pouštím se, odevzdávám se, přijímám vše, co mi život nabízí neboť vím, že to vše se děje pro mé, naše, nejvyšší dobro!

Právě jsem si prošla obdobím, kdy už už se cítíš, že se vše urovnalo a můžeš vykročit zase kupředu a ono BÁC, BUMMM…. zase přijde něco z leva nebo z prava a úplně Tě to semele a jsi zase dole nebo na samém začátku.

Ptám se:

Proč? Proč? Už zase? Co dělám špatně? Proč se nemohu hnout z místa? Vždyť už to vypadalo v pohodě. Už jsem i začala roztahovat křídla a volně dýchat. A ono zase zase přišla další překážka? Tak Proooč???!!

Máš to taky tak? Kolikrát už nevíš, jak se z toho zamotaného klubka vymanit a začít zase volně dýchat?

Já už tentokrát opravdu nemohla, táhlo se to už nějak moc dlouho, aspoň mě to tak připadalo. A ikdyž jsem na sobě pracovala a s láskou se snažila být v souladu se vším, co mi přicházelo. Tak má vibrace klesala a klesala a to mě víc a víc znepokojovalo.

Snažila jsem se dostat zpátky nahoru. Ale tak jak už to bývá. Čím více se snažíme, tím méně nám to jde a tím více nám přichází překážek. Hledala jsem odpovědi všude kolem sebe, ale tak nějak jsem cítila, že mě nic z toho nenaplňuje a že to nikam nevede.

A je to opravdu vyčerpávající, být stále pozitivní a každou překážku přijímat a zpracovávat s láskou. Už jsem z toho byla fakt vyčerpaná a začala jsem to vnímat i na svém okolí. Hlavně mé děti, jak jsou ty dušičky propojené s maminkou, tak na nich se to začalo více a více projevovat taky.

Musela jsem toto období už ukončit. Ale jak???

Pár dní jsem nad tím strávila v přemýšlení a hlubokém pročišťování své mysli, své minulosti, snů. Ale pořad se to nelepšilo. A pak přišel den D, den, kdy se začalo na mě sypat vše už od rána….

A já konečně pochopila…. nebo spíše, už bylo toho tolik, že jsem to prostě nedala a místo řešení problémů a vymýšlení řešení, jsem si prostě řekla:

A dost! Já to přijímám, odevzdávám se všemu, co mi živost nabízí, jelikož vím, že vše se děje pro mé, naše, nejvyšší dobro a jsem otevřená všemu, co mi přichází do cesty….

Už se s tím nebudu prát. Už nebudu hledat jiné cesty. Přijímám, to tak jak mi to přišlo a s pokorou a láskou se odevzdávám osudu a věřím, že toto je ta správná cesta pro mé nejvyšší JÁ a dobro všech!

A pak přišla taková ÚLEVA!

POCIT SVOBODY, VOLNOSTI, LEHKOSTI A BYTÍ!

Už tolikrát jsem si prošla podobnou cestou a stejně mě tolikrát překvapí, jak je to jednoduché.

Tak jednoduché…… stačí být otevřená a nebránit se životu a přijímat. A zároveň, jak je možné, že po tom všem, čím jsem si už prošla, to kolikrát zapomenu a musím k tomu opět dojít přes různé překážky, abych se opět vrátila k sobě a začala naslouchat a přijímat jen s láskou a vděčností.

Opravdu jednoduché, že? A při tom, tak složité kolikrát.

Nesnažme se všechno pochopit! Kolikrát opravdu stačí se pustit a věřit! Vše ostatní přijde samo, řešení, splněné sny a ještě mnohem mnohem víc